Vyběhl jsem z domu a zahnul doprava. Byla to moje poslední šance. Jestli mě chytěj dostanu nejmíň doživotí. V týhle společnosti, kde se všechno blejská kovovým leskem. Mám štěstí, že sem si dost vydělal posledním podnikem.
Byl to prima kšeft. Měl sem si vybrat bohatší banku, ale zase si nemůžu stěžovat. Za pár tisícovek sem koupil tři roboty základní třídy R, vhodné jen pro jednoduchou manuální práci a malý domek asi tři sta metrů od peněžního ústavu. Jenom jsem vyhloubil díru podlahou, a pak zapnul roboty s programem kopat.... (samozřejmě, že směrem k bance). Za dva dny jsem měl volnou cestu. Protože peníze odváželi každý pátek, stačilo počkat do čtvrtka. Potom si pro ně dojít z té strany, kterou nikdo nečekal (pokud vůbec něco čekali).
Konečně jsem zahlédl kopec, pod nímž jsem si doposud schovával své poklady. Doběhl jsem k balvanu a stiskl téměř neviditelné tlačítko. Kámen se s hučením, ale poměrně rychle, sunul stranou. Vstoupil jsem a za mnou se vše uvedlo do původního stavu. Stál jsem ve "vlastnoručně" vyrobeném sídle, které mě stálo víc než dva miliony Kreditů. Bylo mi líto, že ho musím opustit. Ostatně počítal jsem s tím. Poslední výnos mi vynahradil i tuto ztrátu. Vkročil jsem do nejluxusnější místnosti mého paláce. Ponořil ruce do rozpouštědla a falešné otisky slezly jako po másle. Potom přišlo na řadu břicho a obličej. Rázem jsem byl o dvacet let starší a o padesát kilo těžší. Tváře jsem si vycpal zvláštní molitanovou hmotou a knírek přidal na vážnosti. Peníze jsem z tunového trezoru rychle přemístil do malého kufříku s dvojitým dnem. Teď stačilo nastoupil do vagónu, odjet pod zemí o padesát kilometrů_dál a tam se vynořil jako jiný člověk.
Celý vesmír mě zná pod jménem James nepolapitelný. A teď jsem měl novou podobu, nové jméno. V týhle vyblejskaný společnosti je už jen málo takovejch jako já. Většina potencionálních nepřátel společnosti se díky testům ani nenarodí. A se zbytkem zločinnosti, jako přepady klenotnictví a jiné výtržnosti, zvládnou policejní roboti. Ty nejde předběhnout, musí se přelstít.
Kdyby mi při mojí první loupeži nepomohl z bryndy Fish, asi bych teď seděl někde u stolu, hrál si na spokojeného jako všichni na tomhle světě. - Teda skoro všichni. Říkají:"Chceme pořádek. Proč nás rušíte z našeho života. My vás musíme napravit."
A já říkám, že to není pravda! Závidí nám náš život - neomezený a vzrušující.
Z první akce mi pomoh nejslavnější lupič v historii lidstva, Fish. Sám prý neví, jak k tý přezdívce přišel. Než se se mnou rozloučil, zeptal jsem se ho proč mě zachránil. Odpověděl mi dvěma slovy:"Jsi talent." Pak se na mě zadíval a vysvětlil mi mnoho fint na policejní roboty a popsal mi jedinou ze svých akcí. Postupně jsem získával zkušenosti a začlenil se do stovky lupičů roztroušených po celé galaxii.
Když aerotaxi zastavilo u kosmodromu, ošidil jsem řidiče při placení. Udělalo mi to radost, a tak jsem mu to vrátil na spropitném. Mohl se přerazit, jak mi děkoval. Vešel jsem do budovy a v leteckém řádu vyhledal dvě planety se stejnou cenou letenky. Při koupi letenky se policejní kamera ani nepohla - dobrá známka dokonalého převleku.
Koupil jsem si noviny a usedl v restauraci u stolku v rohu. Za ochranou místního plátku jsem změnil kódové číslo na letence a uložil ji pečlivě do kufříku. Když jsem měl odbytou povinnost, mohl jsem se v klidu začíst do novin. Většina článků oslavovala dokonalý společenský systém. Ať už na to šla přes sport nebo nové vynálezy. Už jsem chtěl noviny zavřít, když mě upoutal docela malý článek na posledním listě. V titulcích stálo: Je kriminalitě konec? Docela rád jsem začal louskat fráze chválící systém a jeho bystré policisty. Až na konci bylo to nejdůležitější. To, co mi vyrazilo dech. Stálo tam:"Jeden z našich dílčích úspěchů je ten, že se nám podařilo polapit největšího z lupičů. Freda Boye přezdívaného Fish. Nyní čeká na rozsudek soudu na Zemi v New Yorku." Konec. Šlus. Byl jsem tak ohromen, že jsem se nemohl ani hnout. Kdyby mě teď vyděla jediná z kamer, tak putuju do chládku za Fredem ani nemrknu.
Počkal jsem, až se trochu uklidním a teprve potom jsem se zvedl ze židle. Nakoupil jsem noviny a najal si pokoj v hotelu přes ulici. Bylo mi jasný, že se sebou musím hodit, ale plán jsem zatím neměl. V novinách, co jsem nakoupil, stálo datum odsouzení na 23. října. Měl jsem tedy tři dny.
Potom jsem začal vymýšlet plán. Asi tři hodiny jsem se soustředil na všechny možnosti vniknutí do policejní stanice. Nahrávalo mi, že policie neměla téměř žádné opevnění, protože jej, až na vyjímečné případy, nepotřebovala. Další moje trumfy byly hlavně v tom, že jsem zločinec a s námi roboti nemají většinou žádné zkušenosti.
Druhý den jsem si začal shánět několik drobností potřebných k provedení akce. Když jsem vcházel do prodejny plastikových hmot všiml jsem si až nápadně nenápadného člověka v šedivém, omšelém saku. Postával u vchodu a netrpělivě cosi žmoulal v ruce. Koupil jsem Dentakryl a svižně vypochodoval z krámku. Nenápadný se za mě pověsil a nezbavil jsem se ho ani, když jsem prošel polovinu města a celou dobu střídal tempo. Chvíli jsem šel tak pomalu, až mi to dělalo problémy a chvílemi jsem pobíhal. Držel se mě jako klíště. Nechodil pouze do budov. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, jsem si mohl blahopřát. Zašel jsem do nejbližšího hotýlku a objednal si pokoj. Sedl jsem si k baru vedle člověka, který by mohl sloužit jako výstavní kousek do muzea opilců. Pomalu jsem s ním zavedl řeč a začal mu lichotit. Po chvíli mi byl schopen podepsat i úmrtní list, a to jsem právě potřeboval. Pozval jsem ho k sobě do pokoje. Jakmile tam vkročil, dostal menší dávku narkotika. Byl však opilý už tak dost, takže se svalil po první dávce a už ani neotevřel oči. Rychle jsem ho navlékl do své masky a sám si vzal jeho šaty. Čekal jsem celé dvě hodiny než se probral. Za tu dobu se muž před hotelem nenápadně opíral o zeď a občas kontroloval, zda mě uvidí. Když se opile probral, nasadil jsem opilecký výraz a vyložil mu naši údajnou včerejší sázku. Řekl jsem mu, že jsme se vsadili o 500 000 Kreditů, že v převleku neproletí na Phobos, měsíc Jupitera a zpět...
Když slyšel sumu, vyskočil a zakřičel, že za tři dny je zpět. Z okna jsem viděl, jak vyběhl z hotelu rovnou do taxíku. Zajímalo mě, kolik aut se za ním rozjelo. Nenápadný vyjel ihned a za ním se posléze pustilo dalších sedm taxíků. Chtěli, abych si myslel, že mám v patách jenom jednoho. Ale ten je už v pohodě. Pořád mi nebylo jasné, jak se mi dostali na stopu? Další asi hodinku jsem přemítal, v čem byla chyba. Prošel jsem své jednání od začátku minulé akce, až do teď. Zjistil jsem, že mě pravděpodobně dostali na kosmodromu, když jsem si měnil kód letenky. Příště si musím dávat větší pozor.
Ihned jsem se zvedl a opatrně opustil pokoj. Recepci jsem radši obešel. Vydal jsem se domu, kde si v klidu vyrobil permanentku policejního inspektora, vhodil na poštu orazítkovaný dopis z "ministerstva vnitra" a zařídil si dalších pár věcí. Když bylo vše v pořádku, ulehl jsem a čekal na poslední spánek před akcí.
Ráno mě hodinky probudily v šest. Měl jsem čas. V síti jsem si objednal snídani. Za tři minuty mi ji přinesli. Při zakusování burgeru jsem znovu probíral celou akci. Byla jednoduchá, ale nesmělo nic zklamat. V osm jsem znervózněl a poklepával prsty o stůl. Pustil jsem si regenerační hudbu. Do devíti musím být dokonale klidný. Tep se pomalu zpomaloval a za chvíli z šíleného tempa nezůstalo téměř nic. Seděl jsem se zkříženýma nohama na koberci a soustředil jsem se. Pípnutí hodinek mě trochu vyvedlo z míry, ale ihned jsem se srovnal.
Před budovu policie jsem dorazil v půl desátý. Strážnému jsem vrazil před nos legitimaci a rychle ji stáhnul, aby si ji nestihl moc prohlídnout. Zamrkal a uvítal mě slovy:"Přeji vám dobré ráno, pane inspektore. Pojďte, prosím, za mnou."
Hodinky mě upozornily, že mám mírně zrychlený tep, ale okamžitě jsem jej srovnal. Nesmělo na mě být NIC podezřelého. Prošli jsme asi tři chodby, když strážný otevřel dveře a povídá
mi:"Tudy rovně a ty dveře na konci."
Kýv` jsem hlavou a otočil se na podpatku. Za dveřmi asi bude šéf nebo Fred s hlídačem. Nejdřív na ně zahraju inspekci, a potom si pohraju s paralizačním plynem.
Upravil jsem si kravatu a sáhL po klice. Když jsem však otevřel, překvapením jsem strnul. Stál tam chlap s brutální tváří a starou dobrou pětatřicítkou namířenou mě přímo mezi žebra. V první chvíli jsem to považoval za žert, ale výraz v jeho obličeji vylučoval pochyby. Rychlost pulsu se úctyhodně rychle zvyšovala. Chvíli jsem zapochyboval, že se z toho kanónu někdy střílelo a střílet bude. Dloubnutí mezi žebra však ve mě znovu probudilo obavy.
"Dobrý den, Jamesi!" přerušil proud mých myšlenek muž s kanónem.
Mlčel jsem. Poprvé v životě jsei se nemohl rozhodnout, zda hrát dál inspektora MV nebo se zkusit dohodnout. Zná však moje jméno, což naznačuje tomu, že je na moje gusto až moc dobře informován.
"Posaďte se!" zazněl rozkaz a já nemohl jinak než uposlechnout.
Muž s hodností vysokého důstojníka federální policie a člena vlády mlčel. Rozhodl jsem se čekat a rozhodně nezačít první.
Mlčeli jsme asi deset minut.
Pak se zvedl a povídá:"Pane Fishi!", odmlka. "Většina od nás si vás váží nebo vás dokonce obdivuje, ale v zájmu veřejného blaha a v souladu se zákonem 173/64 Sb. jste zatčen a ve vazbě počkáte na rozsudek."
Jeho poznámka mě potěšila. Chvíli jsem čekal, a pak se zeptal: "Co jsem zvoral?"
Téměř smutně se na mě zahleděl a potichu pronesl:
"Nic - Byla to léčka."
"I s tím chlapem včera?"
"Ano, jenže toho jste setřás a my málem přišli na ocet."
"Kde je Fish?"
"Není to. To byla základní nepravdivá informace, podle které jsme zjistili vaši totožnost. Vy jste nás neodhalil už v základu, právě kvůli Fishově jménu."
"Co se mnou uděláte?"
"Uspíme vás do hybernačního spánku, převychováme, vezmeme vám vzpomínky......"
".....vezmeme vám vzpomínky, vezmeme vám vzpomínky, vezmeme....."
Stále mě ta slova duní v hlavě. Už od té doby, co jsem se probudil z toho hrozného snu....