Sbohem čtenáři...
Tak aby bylo jasno, vůbec nemám náladu psát nějaké reportáže a obecně cokoliv publicistického do časopisů. Takže tohle je definitivně poslední článek, snad jen s výjimkou vědeckých studií, který jsem ochoten napsat. Doufám, že je to šéfredaktorovi dostatečně jasné (konečně má, co chtěl, když už označil tuto reportáž za bombastickou ještě dřív, než byla napsána). Takže to by byl nezbytný úvod a přejděme tedy k věci.
Akce DRAČÁK IN LIFE byl jeden z nejpříšernějších zážitků v mém životě (který je mimochodem taky dost příšerný). V podstatě to začalo nevinně. Jednou přinesl Pavel (to jako šéfredaktor) novou Ikarii, kde našel článek o chystané akci DrD in Life. Protože jsme všichni vášniví hráči DrD (not in Life), okamžitě zavládla všeobecná euforie z toho, že budeme moci ve skutečnosti praštit někoho přes hlavu mečem, seškvařit ho ohnivou koulí nebo ho vyhodit do povětří nějakým alchymistickým udělátkem. Tak jsme se začali věnovat té nejzábavnější činnosti jakou kdy člověk vymyslel - zbrojení. Vyráběli se meče, štíty, kouzelnické hole, raketomety na šišky apod.
Zatímco tedy všichni zbrojí, pokusím se v hrubých rysech zamlžit pravidla. Bojovat spolu měli 2 armády - modrozlatá a černočervená (my jsme se pochopitelně přidali k modrozlaté). Existovalo pět povolání: bojovník, druid, lukostřelec, kouzelník a alchymista. Bojovníci používají dřevěné meče, štíty a brnění. Druidi smí používat zbraně, které v originále nezpůsobují krvavá zranění (na herní verzi zřejmě toto omezení neplatí).Mohou také léčit. Lukostřelci mohou střílet z luků a kuší, šípy musí mít hlavice z ping-pongových míčků. Kouzelníci mají pochopitelně hůl, pomocí které mohou mimo jiné střílet blesky (zavařovací gumičky). Alchymisté mají ty svoje udělátka - raketomet na šišky, pytlíky s moukou (otravný plyn) a balónky s vodou (kyselina), což je opravdu zvrhlost nejvyššího řádu. Bojuje se neustále. Zajímají se pevnosti (v praxi posedy apod.), pobíjejí nestvůry (v praxi pořadatelé) a nepřátelské hlídky (v praxi se utíká). Když to zjednoduším, tak má každý určitý počet živonů, které postupně ztrácí (zásah mečem, bleskem, šiškou, šípem apod.). Vyléčit ho může druid. To by mělo být snad všechno. Bohužel je to pouze teorie, která nemá se skutečností nic společného.
Pomalu se blížil čas odjezdu a$ jak už to tak bývá, začali postupně odpadávat učastníci. Každý si vymyslel nějakou slušnou výmluvu, a tak se stalo, že jsme zůstali tři. Kouzelník (já)Č druid (Standa) a alchymista (můj bratr). Také jsme věděli, že existuje skupina deseti bojovníků, našich známých, kteří se dali k černočerveným a slíbili nám, že si nás tam najdou a - cituji "Rozsekáme vás na hadry". Všechno se začalo vzdalovat nádherné, romantické představě o vyvražďování bezbranných nestvůr v krásné přírodě a začalo to vypadat, že to bude boj o holý život.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne v doprovodu deseti krvežíznivých bojovníků. Lehce jsem znejistěl při pohledu na obouruční válečné sekery vyrobené z tvrdého, opravdu velmi tvrdého dřeva. Halou hlavního nádraží zazněl válečnický roh a my se vydali na cestu. Cesta vlakem byla vcelku zajímavá. Chodili jsme pořád po vlaku sem a tam a hledali volné místo. Do Bystřice nad/pod/u ...(nad něčím, pod něčím nebo u něčeho co jsem zapomněl, ale je to na Moravě) jsme dorazili za tmy. Začali jsme tedy hledat cestu do tábora, což byla neúměrně vyčerpávající činnost, a tak bojovníci brzy skončili v místní hospodě. My tři jsme pokračovali v cestě. Díky naší nezměrné inteligenci, mírné pomoci domorodců a především díky vysoké magii, kterou ještě zcela nechápu jsme našli cestu. Jak, asi tři hodiny po nás, dorazili bojovníci mi není jasné. Přišli jsme právě když se vysvětlovali pravidla. Pak se rozdělovali úrovně, na které závisel počet životů postavy a velikost zranění, které způsobuje jiné postavě. My kouzelníci jsme měli jednoduchý test inteligence (přesněji kombinační logiky). Tyhle testy mě vždycky bavily, takže kdybych si pořádně přečetl poslední otázku, měl bych ho kompletní. Nedopadl jsem tedy nejhůře. Vlastně jsem dopadl nejlépe, ale přirozená skromnost mi brání to přiznat. Druhý den měl začít boj.
Ráno jsme se probudili, nafasovali životy a vyrazili do terénu. Tím začala naše tragédie. Nevím co považujete za největší vymoženost civilizace, ale já rozhodně dopravu. Hrací plocha byla totiž neúměrně velká vzhledem k počtu účastníků - několik km krát několik km na necelou stovku lidí (kdo chce přesná čísla, stačí říct - můžu si je vymyslet). Válčení bylo ve středověku zřejmě ekvivalentem turistiky. První hodinku jsme se snažili skrývat a dávat pozor, aby jsme nenarazili na silnějšího nepřítele. Dalších několik hodin jsme se zoufale snažili nějakého nepřítele najít. Pak jsme narazili na skupinu asi dvaceti skřetů. Na naší straně bylo asi taky dvacet lidí, tak jsme šli bojovat. Byl to však spíše zmatek než bitva. Pravidla byla nejasná, omráčení mohli vstávat, nikdo nevěděl pořádně jak. Jedna mrtvola, kterou jsem před tím vlastnoručně sestřelil bleskem mi za zády podle vstala a přetáhla mě přes hlavu mečem. Ze zadu. Parchant jeden. Poté, co jsem se vzpamatoval z lehčího otřesu mozku jsem už neměl na válčení náladu. Standa měl roztrženou ruku, a taky se mu už do válčení tolik nechtělo. Kromě toho bez přestání opakoval, že chce Kačenku (jméno jeho dívky), čímž šel všem neuvěřitelně na nervy. Kromě toho se skřeti, zřejmě v pokusu pořadatelů vzbudit dojem velkého množství, neustále reinkarnovali, takže nemělo smysl je zabíjet. Armády se rozešli. Pak jsme narazili na skřety ještě několikrát, ale nikomu se nechtělo s nimi bojovat. Další hodiny bezcílného bloudění.
Už jsme toho měli plné zuby. Tak se skupina asi deseti lidí včetně nás rozhodla vrátit do tábora. Aby bylo neštěstí úplné, narazili jsme na skupinku našich známých, kteří si ještě nezabojovali a byli na nás celkem dost nažhavený. Nechat se rozsekat na hadry se nám nikomu nechtělo. Na bojování jsme ale taky neměl nikdo náladu. Možná to bylo nefér, možná to bylo zbabělé, hoď kamenem, kdo's bez hříchu, ale my se z toho vykecali. Chvilku nás sice ještě provázeli jejich nadávky, ale vidina tábora a hlavně jídla (bylo již pozdní odpoledne a já naposledy jedl včera k obědu) nás utěšovala.
V táboře jsme si dali něco k jídlu a poslali celou válku k čertu. Opravdu lituji všechny vojáky ve skutečných válkách, že nemohou udělat to, co my. Taky v mých očích velice stoupli všichni dezertéři. Opravdu, mějte je rádi, jsou to ty nejchytřejší vojáci. Sbalili jsme si tedy věci, rozloučili se s našimi zdecimovanými spolubojovníky a vyrazili pryč. Rozhodli jsme se, že si uděláme vlastní akci, bez bojování, bez hledání nepřítele a jiných příjemností spojených s válkou. Jednoduše řečeno, chtěli jsme odejít dostatečně daleko od bojové zóny, tam si někde lehnout do trávy a flákat se. Nádherná představa. Bohužel to byl čistý idealismus.
Z následujících událostí mám už jen útržky vzpomínek. Můj mozek je zřejmě vymazal z paměti v zájmu zachování vlastní existence. Šli jsme někam pořád pryč až byla tma. Sedm hodin večer. Nádherná hvězdná obloha nad námi. Hřbitov po pravé straně. Pak louka, na které rozkládáme ležení. Osm hodin. Chvilku si povídáme. Standa chce Kačenku. Vůbec nás neznervózňuje blýskání ze strany hřbitova. Usínáme pod hvězdami. Devět hodin. Jednoznačně nejhorší probuzení v životě. Neskutečné proudy deště padají kolem nás. Stěhuji se stále více do středu spacáku. Po igelitu vedle mě teče potok. Proklínám všechny mizerný bohy. Deset hodin. Začíná sněžit.
Zkraťme naši agónii. Nikdy jsem neviděl tak rychle sbalit ležení. Zbytečnosti jako např. pláštěnku, lahve s pitím apod. jsme nechali na místě (ekologové prominou). Pak jsme se vydali na cestu. Bylo to něco jako pochod smrti. Nevěděli jsme kde jsme. Sníh, vítr a déšť nás oslepoval. V dálce byly vidět nějaká světla. Tak jsme došli k nějaké benzínové pumpě, kde se slitovali nějací hodní lidé a vzali nás na nádraží. Vůbec nechápu, jak to, že před námi zděšeně neujeli, protože na nás byl strašný pohled. Z auta jsme jim udělali celkem solidní bazén. Byli to opravdu velmi hodní lidé, a jsem jim za to vděčný.
V jedenáct hodin jsme stáli na nádraží. První vlak jel 623. Milá představa - sedm a půl hodiny čekání, když na sobě nemáte ani nitku suchého oblečení. Rozložili jsme spacáky, které připomínali spíše houby na mytí. Aspoň na nás nepršelo. Za chvíli nám ale začala být neskutečná zima. Chodili jsme sem a tam, abychom nezmrzli. Na záchodě bylo malé topení. Musel to být legrační pohled na tři lidi, jak se choulí okolo jednoho malinkého chladnoucího topení. Chvilku jsem spal ve stoje, ruce položené na topení, pak v sedě, opřený o topení zády. Chvilku jsem ležel na zemi. Na hnusným, špinavým nádražním hajzlu. Ještě teď mi běhá z té představy mráz po zádech. Asi ve tři hodiny ráno dorazili nějací lidé. Vylezli jsme ven. Jen procházeli okolo. "Vy ste ňáký ožralové, né? Co děláte na hajzlu?" ozvala se jedna slečna. Nechali jsme to bez komentáře. Pak, snad inspirován náhlým nápadem, snad zasáhla vyšší moc, jsem se šel podívat za roh. Je málo věcí, které dovedou přinutit k slzám ostříleného dobrodruha, to, co jsem viděl bylo bezpochyby jednou z nich. Přednosta stanice (nebo nějaký jiný druh nádražáka) otevřel nezamčené, opakuji nezamčené dveře do vytopené čekárny, zkontroloval topení, a pak zase odešel. Chvilku jsem stál a snažil se to pochopit. Ještě chvÚlku. Teď. Néééééééé. Výkřik zoufalství. Pak jsem šel třesoucím se hlasem oznámit tuto novinu ostatním.
Vím, že se zdá nepochopitelné, že někdo může být tak pitomý jako my, možná tomu nebudete věřit, ale opravdu jsem si to nevymyslel.
Ráno jsme ještě potkali na nádraží zdecimované zbytky dalších účastníků akce DrD in Life, kteří nám líčili, jak probíhala noc v táboře. Jak zahazovali vodou nasáklé a jehličím pokryté karimatky, o cestě zoufalství na nádraží ...
Pak už jen cesta domů, vana s horkou vodou, postel...
Všichni jsme měli válčení na hodně dlouhou dobu plné zuby. Nicméně ani takováto zkušenost nemohla zničit moji dobrodružnou povahu, a proto se už nemůžu dočkat léta (teď když to čtete, jsem myslel pravděpodobně nějaké z minulých lét), abych vyrazil někam s mečem na zádech (tentokrát opravdovým) a snažím se přesvědčit někoho, aby šel se mnou. Už se těším, bude to super. (Pro případné zájemkyně: Ty chytřejší z vás si mě najdou, těch hloupějších se to netýká).
Takže se s vámi loučím, čtenáři, doufám, že navždy. Pravopisných a stylistických chyb si moc nevšímejte, číst to po sobě nebudu, protože jsem na to moc líný, tzn. všechny tyto chyby jsou způsobeny hrubou nedbalostí šéfredaktora. Kdyby nějaká věta nedávala smysl, pak věřte, že ji tam dopsal někdo bez mého vědomí.
Sbohem, a jestli si myslíte, že mi bylo potěšením, tak se šeredně pletete!
[á:, dabljů:]
P.S.: Omlouvám se za tuhle přihlouplou zkratku, patrně jsem ji vymyslel v deliriu po písemce z angličtiny. Slibuji vám, že už ji nikdy neuvidíte.