To, v co jsem doufal, se stalo. Motörhead podruhé navštívili Prahu (respektive i Frýdek-Místek). Tentokrát jsem si připravovaný koncert na šňůře Sacrifice tour nemohl nechat ujít. Marně jsem se před ním pokoušel sehnat novou LP Sacrifice, a tak neseznámen s novými songy jsem s kámošem zamířil v 17 hodin k sportovní hale.
Něco po půl šesté, to byl čas, kdy se měla otvírat sportovní hala, jsme dorazili na místo. Hala byla samozřejmě zavřená. Jen prodavači triček a přívěsků (ceny v markách, taková pěkná lebka za 15 marek a kurs stanoven 1 DM = 20 Kč - no, nekupte to) byli neklamným znamením, že jakýsi koncert se tu koná.
Aniž bychom věděli důvod zdržení, obcházeli jsme okolo a vyčkávali. Stejně jako my byli překvapeni i pracovníci televize NOVA, která něco málo před osmou hodinou přenášela přímý vstup ze sportovní haly, kde koncert (mající podle programu začínat v 19 hodin) ještě nezačal. To ale předbíhám.
Zatím totiž jsme stáli před halou, kde se hromadili další a další fanoušci zatím bez naděje, že by se dostali dovnitř. Situace zůstávala dlouhou dobu stále stejná a atmosféra houstla. Když už to začínalo být docela k nevydržení, hala se otevřela. Něco málo před nebo po sedmé hodině.
Dav se i s námi nahrnul dovnitř. Sešli jsme dolů a postavili se co nejblíže k pódiu, a co možná nejvíc doprostřed mezi obě bedny, z kterých prozatím vyhrávala metalová muzika z pásku. Málokdo čekal, že ji budeme nuceni poslouchat další hodinu! Během ní se na pódiu občas objevil nějaký bedňák předkapely nebo někdo z pořadatelů. Volání publika po živé muzice zůstávalo nevyslyšeno. Jediná písnička, která mě trochu za tu hodinu zaujala, byly Dogs of War od Saxon, ale jinak to byla hodina, ve které se nervy fanoušků napínaly k prasknutí. Marné bylo volání po Lemmym. Ten ještě dlouho nepřišel.
V osm hodin konečně umlkla muzika z pásku a ozvala se naživo. Na pódiu, které bylo mj. skvěle vyparáděné a rozvržené - jak rezestavení bubnů a reproduktorů, tak rozmístění světel a v neposlední řadě i černá plachta se znakem Motörhead na zadní stěně, se objevili členové předkapely GRIP INC. No, začali hrát. Musím se přiznat, že první písnička se mi líbila, ale to možná jenom proto, že jsem byl prostě rád, že se něco děje. Prostě tenhle metal mi moc nesedí.
První tři písničky snad opravdu pěkné byly, ale ty další mi připadali už stále stejné. Publikum nejprve jásalo radostí, ale čím více Gus Chambers natahoval účinkování své kapely, ozývaly se stále hlasitější žádosti o příchod Lemmyho a spol. Jenže GRIP INC. se nevzdávali. Dave Lombardo zabubnoval jedno sólo na svoje bicí, ale myslím, že to už byl přídavek, neboť, když už předkapela konečně zmizela a ozvalo se jásání a volání hvězd večera, znovu se vrátila a zahrála snad dvě nebo tři skladby jako přídavek. To ani nemuselo být. Gus, aby udržel napjatou atmosféru, věnoval jednu píseň Lemmymu. Taky si nezapomněl sundat tričko, aby odhalil své tetování.
Abych to shrnul. GRIP INC. nebyli špatní a jejich vystupování bylo docela příjemné. Jenže ta muzika oslovila docela málo těch, co přišli na rockové star večera. Těch pár poskakujících v první řadě mluví za vše. Na závěr vystoupení Dave hodil svoje paličky do publika, což nedaleko místa, kde jsem stál způsobilo málem rvačku. Ještě než na GRIP INC. zapomenu, musím dodat, že na basu hrál Jason Vire Brooks a na kytaru Waldemar Sorychta. A ještě dodám, že to bylo nepříjemně nahlas.
Rozsvítilo se a nastala úprava pódia pro rockovou legendu. To se již blížila devátá hodina večerní. Za čtvrt hodiny, tzn. ve čtvrt na deset nadešel ten všemi očekávaný okamžik, kdy po hlasitém volání zatím nesjednoceného publika, přišel na pódium Lemmy, Phil a Mickey. A to pro mě bylo další překvapení. Kde je Würzel? Odpovědi jsem se zatím nedočkal.
A tak bez něj začalo šílené vystoupení, které Lemmy uvedl stejnými slovy jako 21. 6. 1993 při prvním pražském koncertu:"We are Motörhead" - vlna nadšení publika - "We are rock and roll." Pak z repráků vyjela stará hitovka Ace of Spades a situace pod pódiem se změnila. Stáli jsme asi ve třetí řadě od pódia. Jakmile se rozjela tahle skladba, všichni okolo nás (před námi, za námi, vedle) začali zuřivě poskakovat a mlátit okolo sebe v rytmu songu. Ze zadních řad se na nás vrhli další "poskakovači" a odsunuli nás do zadnějších pozic (možná tak šestá řada). Stáli jsme pak přesně mezi klidnější (podupávající si) armádou a zuřivější (skákající) tlupou. Pokusy o cestování nad hlavami, končili právě v tomhle pásu, kde kromě nás byla docela široká mezera, kterou "vzdušní cestující" propadávali k zemi, na dřevěnou podlahu, odkud je ti klidnější zvedali a trochu je probírali.
Skončila první skladba a ozvala se obrovská radostná vřava. Lemmy se stále usmíval a byl i s celou partou v neuvěřitelné pohodě. Za ten večer odehráli tři skladby z nového alba (včetně úvodní Sacrifice), I m so bad (I don t care), Metropolis ("very old song" - Lemmy), On your feet or on your knees, The One to Sing the Blues, vražedného Burner, drtič mozků Orgasmatron (už navždy se mi tahle bomba bude pojit se zeleným světlem), skvělou baladu Lost in the Ozone, ("it s slowly song... It s very beautiful song... It s Lost in the Ozone" - Lemmy), Liar, Mean Machine, hitovku Born to Raise Hell a samozřejmě publikem jednohlasně vyžádanou Killed by Death, You Better Run. Mickey ukázal, že na bubny hraje opravdu dokonale (což vyústilo v již zmíněnou The One to Sing the Blues). Lemmy jednu písničku zazpíval jen s doprvodem své vlastní basy. Celý koncert byl absolutně v pohodě a zvuk byl O.K. Nahlas, ale O.K.
Došel jsem navíc k závěru, že si z nás kapela začala dělat srandu, protože ať řekl cokoliv, ozvalo se vždy hlasité přizvukování. Takže Lemmy došel k závěru, že mu nerozumíme a historky k písním prostě odbyl pouhým "Bla, bla, bla" a s úsměvem na rtu hrál další songy.
Kapela dohrála a zmizela. A nechala se dlouho prosit o přídavek. Dupali jsme, řvali jsme, když se Lemmy vrátil a s cigaretou v puse odzpíval Iron Fist. Celý pražský koncert zakončila skladba Overkill s dvěma nastavovanými sóly. Zcela na závěr si Lemmy zašpásoval s publikem, když nejdříve stále dunící basou všechny postřílel, a pak ji nabízel prvním řadám. Ale kupodivu nedal. Pak nespravedlivě hodil několik trsátek do jednoho rohu. Na stejné místo donesl Mickey své tričko a snad i paličky. Pak kapela odešla za zvuku sirény, kterou kdysi končili koncerty při turné se skladbou Bomber (tahle siréna mi pořád hučí v uších). No, a my se rozešli domů. Cestou fylo třeba překročit spícího fanouška, který navzdory předchozímu hřmotu spal jak nemluvně.
Co dodat? Motörhead byli prostě skvělí a v pohodě. Důkazem budiž i závěrečné představování členů kapely, kdy Lemmy Mickeyho představil slovy:"It s Mickey "Bobby-Jean" Dee" nebo když Lemmy představoval jednoho z techniků a vyzýval publikum, aby ho pozdravilo nebo tohoto chlapíka přivolal a ihned na ně udeřil slovy:"Go back" a žádal publikum, aby poslalo technika pryč. To vše s úsměvem a v klidu.
Jenom škoda, že nezazněly skladby jako Hellraiser nebo Death or Glory. Snad příště. A věřme, že nějaké příště bude. A že bude brzy.
Pavel Žďárek