V devět hodin ráno mi jel autobus ze Želivského. Byl jsem tam v čas a v poloprázdném autobuse nebyl problém najít místo. Cestou jsem si četl časopis a nebýt toho, že mi německý celník odebral pas, aby si ho u počítače prověřil, ani bych snad nezaregistroval, že jsme na hranicích. Naštěstí mi ho zase vrátil, a mi mohli pokračovat v cestě.
První věc, která mě u našich západních sousedů zaujala, bylo velké procento motocyklů všech značek, mopedů a samozřejmě kol. Německá města byla těmito prostředky přímo přecpaná a o jejich oblibě svědčí i fakt, že třeba v Mnichově mají cyklisté na chodníku vlastní pruh, ve kterém když jdete, tak vás klidně přejedou. Co se týče motorek, tak bylo k vidění ledasco. Nejvíce byly zastoupeny asi cestovní motorky, a především značka BMW, která v hojném počtu převládala i mezi automobily. Ani milovníci chopperů by však nepřišli zkrátka.
Po několika zastávkách jsme v 16 hodin dorazili na autobusové nádraží v Mnichově, ze kterého jsem již zcela sám zamířil na Hackerbrücke, odkud jsem měl dle instrukcí odjet S-Bahnem na Rosenheimer Platz. Poněkud zaskočen naprosto nepřehlednou orientační (spíše dezorientační) mapou na zastávce, jsem si musel nechat poradit od půvabné domorodky, a pak už jen nastoupil a nechal se načerno dovézt na zmiňovanou stanici. Ulehčeně jsem opustil vestibul Mnichovského metra a stanul na Rosenheimer Platz, kde již nebyl problém vypátrat Rosenheimer Stra+e a v ní hotel Hilton, který měl být na jednu noc mým domovem. Vešel jsem dovnitř a zamířil k recepci. Luxusní hala hotelu naznačovala, že se Topware skutečně "praštili přes kapsu", když nocleh pro své hosty zajistili právě zde. U recepce to trochu zaskřípalo, když jsem se, díky své v poslední době ne příliš trénované angličtině, prezentoval jako naprostý koktající chudák. Přesto jsem vykoktal své jméno a shledal, že slibovaná rezervace skutečně existuje. Převzal jsem klíč od pokoje 1045 v nekuřáckém prvním patře a vyrazil k výtahům. Původně jsem měl v plánu použít schodiště, ale protože nebylo na první pohled patrné, kde se nachází, nechal jsem to být a použil na přepravu techniku. Ve chvíli, kdy jsem svým "karto-klíčem" otevřel pokoj, bylo mi jasné, že jsem skutečně ve velice luxusním hotelu, jehož počet hvězdiček je mi do dnešní doby utajen, ale odhadoval bych tak na tři, možná čtyři. Ve vybavení nechyběla televize, telefon, minibar, pracovní stůl, lampa a kupodivu ani postel, které jsem měl k dispozici hned dvě. Koupelna se pyšnila velikou vanou s ještě větší sprchou, obrovským zrcadlem, ručníky, mýdly a záchodem. V zásuvce stolu byla ukryta bible a zůstala tak i po mém odjezdu. Jediná věc, která mne poněkud zklamala a zkomplikovala mi situaci byl fakt, že v celém pokoji není žádný ukazatel času. Vzhledem k tomu, že ze zásady nenosím hodinky a schůzka s Andreasem Jägerem z Topwaru byla domluvena na 19 hodin, jsem měl drobný problém, který jsem ovšem, dá se říci, že bravurně, vyřešil. Z devětadvaceti kanálů, které televize v pokoji nabízela, jsem objevil jeden, na kterém bez ustání běžely zprávy a v pravém horním rohu ukazatel času. Zároveň jsem objevil zajímavý německý hudební program, který je dle mého lepší než MTV, a tak jsem své čekání strávil přepínáním mezi těmito kanály. Mimoto jsem si dal sprchu a připravil fotoaparát a diktafon pro večerní akci.
Před sedmou hodinou jsem sešel do recepce, abych si ujasnil, kde se vlastně s tím Andreasem mám sejít. Konferenciér nezaváhal a já měl v mžiku Andrease na telefonu. Od něj jsem se dozvěděl, že sraz bude v sedm dole v hale, kde jsem také ještě chvíli před sednou stál, vybaven veškerou technikou k pořízení nějakých těch záznamů.
Jak jsem o něco později pochopil, ve stejnou dobu na stejném místě měli sraz i další pozvaní, mezi kterými jsem objevil i dva chlapce a jednu dívku z JRC a redaktora konkurenčního LEVELu. Je slabé slovo, když napíšu, že vypadali zaraženě či rozpačitě. De facto se se mnou ani nebavili, když zjistili, že jsem také z České republiky. Byla to pro mě nečekaná reakce. Přeci jenom jsem čekal o něco vstřícnější jednání, když si jen pomyslím, že jsme ze stejné branže a neřku-li stejné země. Jediná slova, která jsem od nich vyslechl, bylo překvapení nad tím, že Excalibur ještě existuje a že někdo z Excaliburu se této akce účastní. Možná, že mým rodákům vadilo, že pozbyli svého kouzla jedinečnosti, neboť nikdo kromě zástupců JRC nebyl na party z Čech pozván. Redaktor LEVELu se účastnil jen díky tomu, že, jak jsem se dozvěděl, panují mezi JRC a LEVELem dobré vztahy. Takže když se před hotelem seřadily vozy TAXI, nastoupila čtveřice Čechů do jednoho z nich, aniž by mi řekli třeba: ještě se uvidíme nebo: už se k nám ani nepřibližuj. V duch jsem se jejich chování usmál a byl jsem docela rád, že do Bavaria Film Studios - čili filmových studií jedu s Andreasem a jedním polským kolegou, který, jak se ukázalo, umí nejen anglicky, ale výborně česky. Jak jsem se dozvěděl, jedním z jeho učitelů byl i Mamoulian, což (jak jistě všichni víte) není v tomto případě postava z výborné knihy Cliva Barkera, ale jeden z pseudonymů Andreje Anastasova - bývalého redaktora Excaliburu a Score. Právě tento polák byl jedním z mála, s kým jsem si na party docela popovídal.
Budova, ve které party probíhala, připomínala malý hangár. Před ním stály stoly s první dávkou jakéhosi lehce alkoholického koktejlu, který podávali muž a žena, oba v jakémsi futuristickém stříbrném oblečení, které, zvláště u té dívky, bylo výrazně zajímavé v tom, že ho bylo proklatě málo. Dá se tedy říci, že se bylo od prvního okamžiku na co dívat. Návštěvníky navíc obtěžoval robot (podobný starému dobrémo R2D2), který byl řízen vcelku vtipným chlapíkem. Ten robotovi propůjčil i svůj hlas. Přední přízemní místnost již byla narvána k prasknutí, když se otevřely dveře do prvního patra, kde celá party probíhala. Udělal jsem dole pár fotek a zamířil taktéž po schodišti, na jehož vrcholu stál muž ve skafandru a rukou pobízel opozdilce k nástupu. Že kosmonaut nestojí u dveří samoúčelně mi došlo ve chvíli, kdy jsem stanul v hlavní chodbě jakési vesmírné lodě, respektive v interiérech, které kdysi k natáčení některé sci-fi bezpochyby sloužily. Ještě se musím zmínit o vetřelci. Ano, mám na myslí přesně tu potvoru, která otravovala život kosmonautce Ripleyové za jejího života i po vzkříšení. Ta totiž stála mezi kosmonautem a dveřmi do hlavní chodby. Ne tedy živá, to už bych tuto reportáž těžko napsal, ale její přesná kopie v životní velikosti nasvícená rudým světlem. Víte, kdybych na ní narazil nic netušící uprostřed noci, asi by to se mnou pořádně zamávalo. Takhle jsem však jen vzdal holt tomuto tvorovi a jeho tvůrcům tím, že jsem si ho vyfotil.
Hlavní chodba kosmické lodi byla i centrem této party. Skoro po celé její délce stály ve dvouřadu kulaté stoly obklopené barovými stoličkami. Na každém stole stála láhev sodovky, bílého a červeného vína, plus čtyři skleničky a talíř s krevetami a oblohou. Po obou stranách byly ve stěnách otevřené dveře, samozřejmě všechny v kosmickém designu, který zaváněl hydraulikou. Pak tu byly nějaké výklenky, ve kterých se nacházely malé modely kosmické techniky. Zhruba uprostřed se chodba rozšiřovala směrem vpravo (myšleno od vstupních dveří) a v tomto místě byla umístěna velká obrazovka, u které několikrát za večer probíhal výklad programátorů k předváděným hrám. Druhá obrazovka byla za mými zády a na obou právě běžely ukázky z nových her od Topwaru (tyto ukázky, i když beze zvuky, pak běžely po celou dobu konání party). Chodbou duněla doprovodná hudba a zvuky a vše bylo pohlceno barevnými světly umístěnými na kovových konstrukcích chodby. Když jsem později došel až na druhý konec chodby, nalezl jsem něco, co mnozí z nás nevidí mnohokrát za život. Představte si tři veliké stoly. Představte si tři veliké stoly plné jídla. Máte? A teď si představte, že mnohá jídla v obrovských mísách a na velikých talířích jsou tak netradiční jako třeba losos, krevety, žampiony, vepřové kostky ve šťávě apod. Mnohá jídla prostě ani nedokážu pojmenovat. Co by příloha tu byly kousky veky, rýže nebo zapékané brambory. Oblohy byla také spousta. Ať již obyčejný salát nebo třeba rajče se žampionem. Navíc se tyto stoly stále obměňovaly, takže po několika hodinách na nich byly velké mísy plné snad zmrzliny či tvarohového krému. To samé bylo k dostání v menších sklenicích. Vše zdobeno velkými kusy čerstvých jahod. Někdy ve dvě ráno pak byla všechna ta nádhera nahrazena praktickým gulášem v obrovské míse, který byl skutečně dobrý.
Shlédl jsem ukázky her a udělal pár fotek. Občas se okolo přehnal Andreas a jen tak letmo mě pobídl k pití. Já jsem mu naopak připomenul, že bych s ním rád udělal rozhovor, což vždy odkýval. Do té doby, než se tak však skutečně stalo, jsem bloumal mezi stoly a nebýt mého polského známého, jehož jméno jsem však zapomněl asi ve stejnou chvíli, kdy jsem se ho dozvěděl (což mě mrzí, ale po celou party nebyl ani důvod, abych se ho na jméno znovu zeptal), tak bych si ten večer příliš nepopovídal. Úžasné navíc bylo to, že jsme naši konverzaci vedli téměř stále v češtině. Měl jsem během party ještě další příležitosti poznat nové lidi, ale po deseti vteřinovém rozhovoru s jedním německým vydavatelem bylo jasné, že my dva si nemáme co říct. On se zdál navíc zklamán tím, že nejsem z USA, což je prostě fakt. Nakonec jsem pro sebe získal jeden stůl a popil v osamění něco červeného vína. Okolo se živě diskutovalo, až na nějaké výjimky, které na tom byly stejně jako já. Těch ale moc nebylo. Co se týče účasti mužů a žen, byl jsem překvapen celkem slušným počtem příslušnic slabšího pohlaví, které se zde mohly nacházet v poměru 1:5. Vzhledem k tomu, že se jednalo o záležitost počítačových her, u které se předpokládá zájem a jasná převaha mužů (a to ještě mladých mužů), není ten poměr tak špatný. Zůstává ale pravdou, že nejhezčí dívky byly mladé číšnice, které se proplétaly úzkými uličkami mezi stoly a roznášely a odnášely pití. Bylo jich asi pět nebo šest a nedaly se přehlédnout, protože snad žádná z nich nebyla ošklivá. Po půlnoci se našlo pár výrostků, kteří, posilněni alkoholem, se pokoušeli s děvčaty navázat konverzaci. Přestože došlo až na odhalování pupíků (aspoň to tak z mého nic moc dobře umístěného stanoviště vypadalo), žádná větší seznamka se nekonala. Jednu z oněch sympatických slečen jsem zvěčnil ve společnosti vetřelce, abych dal vyniknout kontrastu.
Když jsem po malé svačině konečně odchytil Andrease, sešli jsme zpět do přízemí a zaujali pozici u jednoho ze stolů. Andreas k němu přitáhl ještě dalšího z šéfů Topwaru - Dirka Ha... - který byl již trochu rudý v obličeji od vypitého alkoholu. Pak zase Andreas zmizel, aby se vrátil až na třetí otázku, kterou jsem pokládal. Dirk mi mezitím odpovídal za něj, ale huhlal tak strašným způsobem, že jsem mu rozumněl jen s největšími obtížemi. Andreasův příchod byl vysvobozením a tak jsem po chvíli mohl s klidným svědomím konstatovat, že jsem dokončil první rozhovor večera. Ten druhý jsem vlastně ani neměl v plánu, ale Andreas mi přivedl hlavního programátora hry RoboRumble, s kterým jsem trochu podrobněji probrali provedení hry a také zabrousili trochu do budoucnosti, když se ukázalo, že také stojí za hrou The Witcher, což není nic jiného, než hra o zaklínači Geraltovi, tedy věc, která bude v Čechách jistě velmi populární. Oba rozhovory si můžete přečíst na jiném místě.
Během rozhovoru s Andreasem a Dirkem, jsem tomu prvnímu z nich věnoval nějaká čísla Excaliburu. Z nich ho nejvíce zaujala 66-ka, která má na obalu Jacka Orlanda a uvnitř dvě recenze na hry od Topwaru. Vypadal skutečně spokojený, a to i přesto, že toto čísla má oněch šestnáct stran, které byly ještě do minulého čísla Excaliburskou znouzecností.
Po obou rozhovorech jsem ještě požádal o kopii Emergency k zrecenzování, ale bylo mi přislíbeno její zaslání, protože jí nikdo na místě neměl. Jen všude kolem se válely prázdné krabice od této "záchranářské strategie".
Po půlnoci se party začala vyprazdňovat. Seděl jsem sám u stolu a pil červené víno (vypil jsem ho asi půl litru), protože nic lepšího se v tu chvíli dělat nedalo. Pivo, které jsem si dal již v úvodu, mi příliš nechutnalo, takže jsem byl odrazen od jeho dalšího zkoumání. Jak jsem tak seděl, prošli okolo mne všichni čtyři Češi, kteří odcházeli do hajan. Rozloučili se s kdekým, ale mě nevěnovali ani pohled. Asi jsem jim byl prostě nesympatický, to se holt stává.
Hlavní chodbou burácela diskotéková muzika, ale všichni se pomalu někam ztráceli. Při podrobnějším průzkumu jsem zjistil, že neodešli, ale usadili se v baru, který se ukrýval za doposud zavřenými dveřmi. S úlevou, že si opět mám s kým povídat, jsem zapadl mezi kompletní polskou výpravu, kterou tvořili redaktoři z několika časopisů a dvě dívky, čert ví odkud. Bavili jsme se o všem možném, včetně manželky našeho prezidenta a filmu "Jak utopit doktora Mráčka". Trochu se osvědčili moje drobné znalosti polštiny, kdy jsem zabodoval prostě tím, že jsem rozumněl a nepotřeboval překlad do češtiny či angličtiny. Byl to dobrý pocit sedět mezi Poláky a vědět, že se s nimi mohu domluvit hned třemi jazyky. Nakonec se ale i tato společnost rozpadla a já zůstal jen ve společnosti jednoho redaktora, se kterým jsme rozebírali Warhammer a Magic The Gatering. Do baru zapadl i Andreas, který si také nejvíce rozuměl s Poláky. Není se co divit, když velká část vývojářů her pro Topware jsou Poláci programující pod hlavičkou Metropolis. Andreas konečně nemusel pobíhat a mohl spokojeně popíjet, což mu činilo potěšení. Jelikož byly dvě hodiny ráno, měl jsem toho celkem dost. Domluvil jsem se s kolegy Poláky, kteří nebyli proti, abych s nimi jel taxíkem zpět do hotelu. Na závěr jsem však neodolal a nechal se namíchat koktejl nazvaný prostě RoboRumble. Vím jistě jen to, že se skládal asi z pěti druhů alkoholu, z čehož jedna složka byla Tequila. Nápoj to byl dobrý, jen drobet alkoholičtější než víno či pivo, které jsem do té doby pil. Ještě navíc jsem měl sotva pět minut, abych obsah veliké sklenice do sebe brčkem vtáhl, protože se vyráželo na cestu. Právě RoboRumble koktejl zapříčinil, že jsem se během dalších pěti minut cítil tak trochu v jiném světě. Naštěstí jsem to zase tolik nepřehnal a naprosto bez problémů jsem mohl absolvovat cestu do hotelu, ze které je asi nejzajímavější moje vlastenecké prohlášení polské slečně, která seděla vedle mě a s kterou jsem si zrovna povídal. Byla zrovna řeč o Německu, o tom, jak je plné motorek a kol, a jak je Mnichov hezké město (snad všichni Poláci se shodli na tom, že nejhezčím městem na světě je Praha), když tu jsem prohlásil, že jsem rád, že jsem Čech. V té chvíli jsem to myslel zatraceně vážně a ani nevím jestli to bylo jen tím, že jsme porazili Německo v hokeji 8:1. Každopádně si má sousedka posteskla, že je jí někdy líto, že není Američanka, ale jenom Polka. V té chvíli jsme však již dorazili k hotelu a já jí už ani nestačil říct, že si myslím, že by jí to rozhodně mrzet nemělo. Byl čas jít spát. Vyjel jsem výtahem do prvního patra a se všemi se rozloučil. V posteli jsem byl během chvilky a usnul jsem téměř okamžitě.
Probuzení bylo podobné zlému snu. Přestože jsem si ještě v noci objednal buzení telefonem na jedenáct hodin dopoledne, už ve třičtvrtě na osm, mi chtěl někdo vpadnout do pokoje se slovy:
"cleaning". A tak jsem svůj nový den začal o něco dříve, než jsem předpokládal.
První věc, kterou jsem zjistil, byla špatná zpráva pro mojí hlavu. Jednoduše jsem si přeležel krk a má pohyblivost se o něco snížila. Nezbylo než se smířit s tím, že otáčení hlavy prostě pro tento den odpadá z programu.
Horká sprcha, kterou jsem daroval svému nevyspalému tělu (spal jsem čtyři a půl hodiny), byla opravdovou vzpruhou. Chopil jsem se kupónu, který mě opravňoval k obdržení jedné snídaně zdarma a zamířil jsem dolů do haly.
Ke svému překvapení a zklamání jsem se dozvěděl, že 10 hodin už není žádné ráno a snídani nedostanu. Po opětovném naléhání jsem byl usměrněn ke Café baru, kde jsem za kupón dostal malou snídani obsahující kávu, džus a různé druhy housek s máslem a džemem. Když jsem dojedl, vrátil jsem se na pokoj, kde jsem sledoval nějaké videoklipy a občas přepnul na zpravodajský kanál s hodinami. V půl jedné jsem se sebral a se všemi věcmi zamířil do haly, abych již definitivně opustil hotel a pěšky se vydal na autobusové nádraží, ze kterého mi ve tři hodiny odjížděl autobus do Prahy.
V recepci jsem opět zazářil se svojí angličtinou. Na oznámení recepční, že nemám nic na účtu, jsem ledabyle prohodil, že vím. Když mi vnucovala, že je to skvělé, opět jsem suše odvětil: hm. Nebylo to tím, že bych neměl stejnou radost jako ona, že nemusím v hotelu nic platit (což bylo jedině dobře, protože bych na to pravděpodobně vůbec neměl), ale proto, že jsem si tak moc dával pozor, abych rozumněl všemu, co říká, že jsem prostě nemohl dát průchod svým emocím, které stejně po tak krátkém spánku neměly žádnou chuť se projevovat. Pak jsem si nechal poradit cestu na Arnulfstra+e a prošel točitými dveřmi ven do sluncem zalitého dne.
Přešel jsem ulici a ještě se zastavil, abych si Hilton vyfotografoval. Ani jsem netušil, do jak nebezpečného podniku se pouštím, jelikož jsem si nevšiml, že stolím na té části chodníku, která je vyhrazena pro cyklisty. Ten, který se protáhl těsně za mnou mi to připomněl. Nakonec jsem udělal dvě fotky a vyrazil po hlavní ulici směrem na Marienplatz, což je vcelku půvabné náměstí, jehož největší ozdobou je gotická stavba, jejíž původ a účel jsem blíže nezkoumal. Faktem je, že se jeví vskutku monumentálně a patří k tomu nejhezčímu, co jsem v Mnichově viděl. Již jsem minul Fischereimuzeum a přicházel na Karlplatz, když jsem narazil na hodiny, které mi zvěstovaly, že mám ještě dobrou hodinu čas. Posadil jsem se na jeden z kamenů postavených v kruhu kolem čehosi, co asi jindy funguje jako vodotrysk, a pražil se na slunci. Po nějaké době jsem opět pokračoval v cestě. Při pátrání po nejlepším místě, kde by se dala přejít široká silnice, která mi ležela v cestě jako řeka, jsem narazil na obchod, jenž mne upoutal pomalu více než gotická stavba na Marienplatz. Jednalo se krámek plný comicsů. Našli byste tam snad skutečně všechno. Přes Marvelovské ságy, polské nebo německé comicsy, až po nenápadné comicsy humorné nebo erotické. Úžasná nabídka byla doplněna plastikovými figurkami známých comicsových postav a dalšími doplňky, o které by mohl mít comicsový fanda zájem. Radši jsem rychle odešel, protože kdybych se rozhodl nabídku zkoumat podrobněji, patrně bych se do hodiny ven nedostal a byl bych tak odsouzen k trávení další noci v tomto městě. A to bych spal nejspíše na ulici, protože na Hilton bych ani zdaleka neměl. Ve chvíli, kdy jsem se ocitl v Arnulfstra+e, jsem měl pocit, že můžu zvolnit tempo a líně se ploužit. Ale po patnácti minutách chůze jsem neviděl žádné známky autobusového nádraží a jen tak lehce se o mě otřela panika. Byl jsem si jistý, že mě můj orientační smysl nezklamal, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl přesně kolik je hodin, byly moje obavy opodstatněné. Raději jsem trochu přidal. Vařil jsem se v pátečním horku a byl jsem docela rád, když jsem konečně spatřil známou křižovatku, za kterou se rozkládalo autobusové nádraží.
V autobuse jsem v dobré vůli poradil jedné starší spolucestující, aby si sedla na levou stranu, neboť do oken vpravo se při cestě domů opře sluníčko. Vycházel jsem z předpokladu, že při cestě na východ bude slunce svítit z jihu a později k večeru ze západu. Levá strana měla být tedy žáru ušetřena. Navíc při cestě do Německa slunce svítilo do levých oken, takže jsem opravdu upřímně předpokládal, že teď tomu bude opačně. A zmílil jsem se. Útěchou té ženě může být, že i já jsem celou cestu seděl na levé straně u okna a s myšlenkou upřenou k tomu, že přece musím mít pravdu a že to slunce vůbec neví, co má dělat, jsem čekal, až se přesune na jih, kde má být. Po nějaké době se slunce usadilo za autobusem a nakonec zapadlo. Dalo mi ale zabrat, protože jsem ze zásady odmítal přesednout na pravou stranu, kde byl stále stín. No, to se může stát každému.
Na hranicích nebyly žádné problémy a před desátou hodinou večerní jsme dorazili zpátky na Želivského v Praze. Spát jsem šel v půl dvanácté a vstával v půl jedenácté dopoledne připraven užívat si víkendu.
Pavel Žďárek