ROZHOVOR S PETREM ŠTĚPÁNEM

frontmanem kapely XIII. Století


Jaké byly počátky XIII. století?

Počátky se vážou kolem roku 1990 až 1991, kdy se skupina zformovala na troskách extrémní punkové formace Hrdinové nové fronty. A jelikož nám už punk-rockové vyjadřování nevyhovovalo, chtěli jsme se nějakým způsobem pohnout dál, tak se začala vytvářet hudba a styl, který se později nazval jako gothic rock. Když se to vezme v kontextu vývoje hudby, tak je to přijatelná návaznost na punk-rock. Spousta punk-rockových kapel přešla ke gothic-rocku. Bylo to takové nejlogičtější pokračování, aniž bys znehodnotil předchozí tvorbu. Spousta těch kapel to takhle udělala: Stranglers, Damned, Cult - to všechno byly punkové kapely.
XIII. Století


Proč vlastně hrajete gotický rock? Je to jenom tím logickým vývojem?

Hlavní by bylo asi zeptat se, co to vlastně gothic-rock je. Dneska je spousta metalových sraček a metalovýho šmejdu, který se nazývaj gotický, ale přitom nejsou. Gothic-rock, tam je právě ta návaznost; je to vlastně označení post-punkový vlny 80. let. To je pravý gothic-rock. Když si někdo pomatle obličej a dělá tam kašpary, to není gothic-rock. Gothic-rock, to jsou právě Bauhaus a v podstatě celá ta temná vlna skupin, které se odrodily z toho punk-rocku. Ty kapely jsem jmenoval: Damned, Stranglers, Bauhaus, Christian Death, Siouxsie and the Banshees, pak přišla vlna Sisters Of Mercy a v návaznosti na ni přicházely další vlny: Clan of Xymox, Dread Full Shadows a spousta dalších kapel, které v Čechách nemají šanci, protože se to tady nehraje a nikdo je neposlouchá. A když, tak je to hrozně malé procento. Takže k tomuhle se hlásíme. Ne ke Cradle of Filth. To není gothic-rock. Ty to jenom vykrádají, aby tím hezkým slovem gotika vyplnili prázdnotu. To je jedna věc. No a říkám, že my to chápeme jako logický pokračování, jako přirozenou cestu. Nikdy to nebylo tak, že bychom si řekli: tak, tady budeme hrát tohle. Ne, to přišlo skutečně samo, když začaly vznikat první písničky a už to nebyl čistej nadrcenej punk. Začali jsme se od těch politických extrémů přesouvat do sféry duchovní.

Máte nějaký hudební vzor? Někoho, s kým byste si chtěli zahrát? Třeba ze zahraničí.

No, což o to, to my hrajeme. (smích) To není problém. Ale zahrát si jako předkapela nějaký opravdu světový hvězdy v tomhle žánru, to by bylo fantastický. Před rokem se vrátili triumfálním nástupem na scénu Bauhaus. Zahrát si s nimi by bylo skutečně velké zadostiučinění. Nebo dostat se do kontextu shodně uzavřenými anglickými komunitami. Tam je to hodně neproniknutelné; Damned, Nosferatu. Do toho člověk nikdy moc nevidí. Jsou to kapely hodně pro sebe, přesto ale fungují a váží na sebe spoustu gotických organizací. No, tak třeba s Damned si zahrát, to by bylo fajn. Všechny tyhle anglické kapely hrají každý rok na obrovském Dracula-festu v Anglii, který se vždy pořádá u příležitosti vydání knihy Brama Stokera Dracula.

Vy jste tam ještě nehráli?

To by asi bylo těžký. Ale děláme jiné koncerty. Teď bychom třeba měli hrát s Lacrimosou a německými Dread Full Shadows gothic-festu v Polsku. Ale něco takového nejde tady, musíš ven.

Teď bych přešel kvašim albům. Já osobně považuji za nejlepší Nosferatu. Zajímalo by mě, jak ho vidíš sodstupem času ty?

Vidím ho stále stejně. Nosferatu je opravdu velice vydařené album. Podařilo se na něm spojit několik věcí dohromady. Na desce se objevují jak skladby vyloženě temné, ortodoxní, tak tam jsou písničky shodně romantickým nádechem - Legenda o krysaři nebo Upír s houslemi. Tam jsou téměř popové základy a přesto je to pořád o jednom. Album Nosferatu mám velmi rád. Myslím si, že je to deska hodně otevřená; že ji mohou poslouchat lidi z úplně jiných žánrů. Je hodně melodická, je v ní hodně temnoty i prvků z jiné hudby. Navíc je tam jeden můj bonbónek, a sice předělané Květy zla od Baudelaira. Na to jsem se dlouho chystal a je to těžké provedení.

Jaké bude podle tebe nové album?

Nové album bude odlišné. Ztraceni v Karpatech byla deska kytarová a měla spíš za úkol potvrdit naše stanovisko a přitáhnout nové fans. Nekladla až takové nároky na posluchače. Ale na novém albu s názvem Metropolis, které jsme právě dokončili, jsme se zase vydali na trochu jinou cestu. Album je v podstatě klávesové, dělané studiovou technikou nebo kombinovanou - jsou tam živé bicí i automaty, je tam živá basa i computerová apod. Je to ověnčené, což třeba na Karpatech nebylo, chorálovými sbory. To jsem si tedy vychutnal. A poslání desky je asi v tom, že jsme to chtěli posunout zase o trošku dál; sice vdaném žánru, ale zkusit vykročit dál. Zatímco Ztraceni v Karpatech to potvrzovalo, Metropolis by mělo naší hranici, náš žánr posunout dál. Proto jsme tam zvolili ten podtitul, který se dá taky na cédéčko: Gothic horizon for new millenium.

Slyšel jsem, že se v kapele udála nějaká změna. Chci se proto zeptat, v jaké sestavě budete vystupovat?

To je důležitá věc. Vtom složení, v jakém teď hrajeme a v jakém jsme nahráli Metropolis, kapela funguje rok. Po vydání Ztraceni v Karpatech odešli dva muzikanti, pak bylo období tápání ve třech, kdy jsem zbyl já (zpěv/kytara), brácha Pavel (bicí) a Ollie Ryšavá (klávesy). Asi po třech měsících přišel do kapely nový baskytarista a zároveň klávesák Martin Soukup ze spřízněné kapely Dorian Gray. Takže hrajeme ve čtyřech.

Co podpora nového alba? Chystáte nějaké překvapení?

Když to řeknu na rovinu, my bychom jezdili koncerty, ať by deska vyšla nebo nevyšla. Takhle je jasné, že když je nové album, koncertní program bude trochu jiný, protože do něj zařadíme nové věci. Jezdit budeme od dubna do června a potom na podzim, tak jako každý rok. Přes to léto bývá festival někde v zahraničí nebo nějaký výjezd ven. Přes léto v Čechách nevystupujeme.

Slyšel jsem o úspěchu kapely v Polsku. To je vlastně země, kde byly před nedávnem zakázány porno časopisy. Jak se tam dívají na vaši muziku? S ohledem na texty bych předpokládal, že by se jim nemusela líbit?

Opak je pravdou. A to v pravém slova smyslu. My jsme byli doslovena zaskočeni tím, jak Poláci naprosto dokonale znali naši tvorbu. To není žádné tahání trika, je to pravda. Oni tam mají všechny CD XIII. století, a to ještě zdoby, než je firma začala vyvážet. Asi si to jezdili kupovat k nám. Byla tam spousta lidí, kteří za námi chodili, nechali si podepisovat CD, čekali na nás před hotelem apod. A samotné vystoupení bylo fakt výborný. Lidi zpívali s námi, znali texty. Někteří si dokonce nosili podepsat moji knížku. Bylo to příjemný. Nás to strašně překvapilo a bylo to bezva.
Ten festival se odehrává v městečku Bolkow, což je vlastně zřícenina hradu. A díky tomu, že je to v pohraničí česko-německo-polském, tak se tam sjede početná komunita. Loni tam bylo kolem 5.000 lidí. A letos by to mělo být ještě větší. Taky by se tam měla objevit Lacrimosa, což je momentální gigant žánru. Jinak tam vystupují kapely z Polska,Německa, Holandska, my z Čech a teď tam budou dvě slovenské kapely. Je ale celkem těžký se tam dostat.

Jaký je tvůj vztah k magii, tajemnu a všemu mystickému? Je to jenom image?

Ne, to nejde mít image u téhle muziky. To bychom museli být nějaký posraný pophvězdy. Já už se o mystiku zajímám od dětství. Vždycky jsem hodně četl a tyhle věci mě přitahovaly. Počátek byl tudíž asi u knížek - E. A. Poe, klasika - a potom jsem se začal pohybovat v hudbě. Tam se mi to prolínalo i do textů, no a šlo to pochopitelně i dál. Začal jsem se kontaktovat s lidmi mimo hudbu, kteří se o tyhle věci zajímají. Od nich jsem dostával další knížky. Až jsem získal nějaké stabilní body - literární, spřízněné duše - a začal jsem se o to zajímat více a více do hloubky. Je fakt, že se nejvíc zajímám o věci spojený s vampírismem a podobně.

Jakým způsobem vznikají texty? Je to inspirací z knížek, zhistorie?

Dát takovouhle otázku muzikantovi, to je strašně blbý, protože já ti na to neumím odpovědět. Vždycky mě totiž ovlivňuje spousta věcí vtom období, kdy tvořím nový materiál třeba na album. Vždycky přemýšlím, jestli by se album dalo udělat, jestli jsme na to připravený, a potom přichází tvorba textů. Když píšeš ty skladby, tak máš třeba zrovna rozečtený knihy nebo tě nadchne perfektní film nebo něco jiného. A často se mi to promítá do tvorby. Ale nikdy to není tak, že si řeknu: tak, teď napíšu písničku třeba o... Nějaký takovým způsobem to funguje. Torquemado byl vyloženě ten případ. Inspirací byla Jáma a kyvadlo. To je úžasně udělaný film a je to zároveň pocta E. A. Poeovi. Když jsem to viděl, tak mi spadla brada a dlouho jsem ten film měl v hlavě, vytahoval si z něho různé repliky a na tomhle to nějak přišlo. I když postavu Torquemada jsem znal, protože jsem četl něco o dějinách inkvizice. Tam jsem se sním setkal, ale ne v takové síle, jako mě oslovil a dotlačil k tomu zmíněný film.

Už jsi se o vampírismu zmiňoval. Máš k upírům nějaký bližší vztah?

Mám k vampírismu hodně blízký vztah. Ale nevím, proč právě vampírismus. Prostě mě na tom něco láká, něco mě na tom přitahuje a už dlouho. Možná taky proto, že jsem byl v kontaktu s určitýma lidma, který v tom jeli. Ti mi poskytli spoustu materiálu. Když jsem mluvil o tom, jak jsem se zajímal o okultismus, tak to bylo právě období, kdy se mi dostalo do rukou nejvíce podkladů právě o vampírismu. Ať už to byly třeba útržky z historie, jinak zpracované Draculovy životopisy apod. Nějakým takovým způsobem jsem se k tomu dostal.
Tak mi vlastně vznikl určitý archív všelijakých fotografií, reportáží, záznamů, knížek atd. a asi před čtyřmi nebo pěti lety jsem si řekl, že by nebylo špatný tohle všechno nějakým způsobem sepsat. Protože jsem cítil, že tady nic takového není a že v češtině takové věci nevycházejí. Ale nechtěl jsem z toho dělat nějakou faktografickou knihu, ale spíš tak nějak sám za sebe; jak to cítím, dát tam věci, které mě oslovily, které mě inspirovaly a které mám rád. Všechno tam dát samozřejmě nešlo; já nejsem žádný vědec nebo promovaný spisovatel a ani si na to nechci hrát. Spíš jsem to prokládal svými názory, nikomu tam nic nenutím. Buďto ten čtenář a fanoušek vtom souzní se mnou a nebo ne, a pak si z toho vezme něco jiného. Tak jsem začal pracovat, psal jsem po určitých etapách, obdobích, které se uzavřely po těch čtyřech letech. Potom se mi podařilo najít nakladatele a kniha vyšla.

Plánuješ nějakou další knihu?

Když mám být upřímný, tak neplánuji, a to z jednoho důvodu: já jsem znechucenej z toho, jak to v téhle zemi vypadá, jak vycházejí knížky, jak je nikdo nečte, jak se tunelují knižní vydavatelství a jak distribuce neplatí; je to prostě zoufalý. A dělat jenom proto, že bych znovu cítil, že se k tomu mám vyjádřit - nevím. Asi bych nevolil stejnou cestu jako u debutu. Počkám. Uvidím.

Jestli jsem správně postřehl, tak sleduješ horory. Tak se chci zeptat, jaký je tvůj nejoblíbenější?

Jednoznačně třicáté roky. Německá exprese a Hollywood třicátých a padesátých let. V podstatě cokoliv, kde se objevuje Karloff a Lugosi. Tohle mě hodně ovlivňuje a potom vlna německého expresionismu. Ne úplně všechno, taky jenom nějaké filmy, ale líbí se mi. I filmograficky; jak je to udělaný, určitá naivita těch děl, práce s kamerou. Přestože tenkrát neměli takové technické možnosti. Dneska je všude spousta "digitálů", samé efekty a samé proudy krve, ale když na to koukáš, tak máš prázdnou hlavu a zjistíš, že ty příběhy jsou tam jenom něco pofidérního. To platí hlavně u nových děl. Výjimkami můžou být např. eposy, které mám rád: Vetřelec, Hellraiser. To je super.

Pak se tě chci zeptat na písničku Candyman. Je inspirována stejnojmenným hororem?

To víš, že jo. Candyman. Hudebně je to taková...

Je to taková hitovka, řekl bych.

Jo, jo, jo. Bejkuje to lidi hodně. To je pravda. Ale už je to na nás moc rychlý. Taky nejsme nejmladší. Ale abych se vrátil k tématu. Candyman. Já jednak hrozně rád toho herce. Tony Todd prostě k té roli patří, ten chlap tam má být. I když film chvílemi trošku padá dolů, jsem to díky němu ochotný těm filmům prominout. Hodně se mi také líbí námět. Prostě mě to oslovilo. Takže písnička je podle filmu, i když jsem to trošku navlékl podle svého. Některé věci jsem tam proložil tím černošským voodoo, které v těch filmech není až tak čitelné a musíš si ho trochu odtušit. Ale do skladby se hodí. Je to jenom písnička. Jinými slovy jsem chtěl vlastně fanouškům říci: tohle si půjčte, tohle je dobrý film.

Které album zvaší diskografie považuješ podle sebe za nejlepší?

Tak to je podpásovka! Řeknu jedno a lidi si to přeberou a řeknou si: aha, tak tohle se mu nepovedlo nebo s tím není spokojený. Je to těžký. Já bych to řekl ne oklikou, ale jenom bych to tak trochu charakterizoval. Amulet, to je první deska. Tu musíš mít rád, protože je první dítě v řadě. Jinak to prostě nejde. Gotika. Ta vznikala tak strašně komplikovanou cestou, že už jsme měli pocit, že ji nedokončíme. Neměli jsme peníze. Každý se na nás vykašlal, nikdo nás nepodpořil; myslím hudební vydavatelství. A všechno stojí peníze. To nejde dělat na koleně. Gotiky si proto vážím za to, jakou měla útrpnou cestu. Nosferatu. Tam jsem spokojený snad úplně se vším. Pod tu desku se podepisuji oběma rukama. Werewolf je hodně osobní. Je spíš uzavřený. Tam mluvím hodně za sebe. Nosferatu je otevřený; oslovuje lidi, kteří ho poslouchají. Werewolfa musíš trochu chtít poslouchat.

Překvapivá byla hlavně délka jednotlivých písniček. Tam snad byla jediná pod pět minut.

Je třeba si uvědomit, že jsme spolupracovali se smyčcovým kvartetem. Už jsem o tom mluvil v tolika rozhovorech. Pro mě to bylo naprosto úžasný, když mi firma kývla na to, že mi na pár dní zaplatí originál smyčcový kvartet; lidi z České filharmonie. Fantastický. Bylo s tím hodně práce. Musíš všechno připravovat v notách. Musíš se honem naučit jinak myslet, protože oni se vyjadřují jinak; jinak se dohadují v hudbě než rocker. Ty řekneš: tady to zahraj takhle rytmikou a oni na tebe koukají, protože nevědí, o co jde. Takže to bylo také tím. Skladby jsou těžké. Je to zatěžkané těmi dřevěnými nástroji. Bylo to poměrně složité nahrávání. No, a Ztraceni v Karpatech beru v podstatě jako takové sterilní album. Zase mimo jeho rámec se vymyká jedna obrovská hitovka, která se nám potvrzuje na koncertech. To i v Polsku, když jsme začali hrát Elizabeth, tak se lidi mohli zbláznit.

Mě přijde, že na Ztraceni v Karpatech jsou cítit vlivy všech předchozích alb. Mám pocit, že tam jsou písničky, kde převládá kytara, jinde zase dominují klávesy. Proto jsem hodně zvědavý na nové album. Ztraceni v Karpatech mi přijdou jako uzavření jedné kapitoly.

Ano, jsou tam skladby s podbarveným hlasem, nasazený smyčce, které něco připomenou. Pak jsou zde skladby spíše jednodušší a jsou tam podobné věci v textu jako u Vlčí ženy nebo Candymana. Ono vůbec, Candyman má takové správné grády… Pak je na desce k nalezení popovější Vítr z Karpat.

Teď mě napadá, že na koncertech vždycky hrajete písničku Karneval, která není na žádném albu.

Jasně. A ani nikdy nebude. To je coververze, kterou jsme nahráli, když jsme dostali nabídku při dělání coververzí písniček Olympicu. Já jsem říkal, že to vezmeme. Měli jsme možnost vybrat si jednu skladbu. Vybral jsem Karneval a přetavil ho do téhle podoby.

A má úspěch.

Je to strašná hitovka. Kolikrát jsme už zkoušeli přestat ji aspoň na čas hrát, dát ji k ledu, vrátit ji až další sezónu, ale zatím se to nepodařilo. Hrajeme ji pořád, a mě to nevadí. Já jsem rád, že se lidem líbí. To už je takový ritualismus. Teď jsme třeba dali pomalinku k ledu písničku Růže a kříž; jednou jsme ji zahráli, pak dvakrát ne, pak zase jednou. To bylo něco podobného. Předtím jsme ji hráli pořád. Dali jsme ji pryč a nahradili ji novější skladbou.

Teď se dostávám k poslední otázce. Kdy se nové album objeví v prodeji a kdy se můžeme těšit na nějaké koncerty, třeba v Praze?

Jsme v polovině nahrávání. Ještě nám zbývá druhá polovina, to znamená konečná podoba té desky a závěrečné mixy. Album by mělo vyjít v polovině března. Ona hodně tlačí italská distribuce, takže je jasné, že se jim vyšlo vstříc. A co se týče koncertů, skupina by zase měla začít vystupovat od dubna. V Praze by měl být velký křest 19. dubna v Lucerna Music Baru. Do léta to bude asi jediný koncert v Praze.

Přeji hodně štěstí.

Díky.

Za Ducháček se vyptával Pavel Žďárek


pozdrav